Když jsem se s kamarádkami bavila, ještě jako teenager, nechápala jsem, jak se ty holky můžou vdávat těhotné. Vždyť nevěsta by měla vypadat jako princezna a ne jako (nastávající) máma! Člověk má v tomto věku názor asi úplně na všechno, třeba na hystericky křičící děti v obchodě atak.
O pár let později, nejen že jsem se vdávala na konci šestého měsíce (a jak ráda), ale také mám děti, které občas udělají v obchodě scénu kvůli suchému rohlíku. Mám to určitě za to, já vím! 🙂
„Buď je Vám vše jedno, nebo to naopak prožíváte až moc“.
Jaké to tedy je, vdávat se těhotná?
Je to prostě jiný stav, buď je vám všechno jedno, nebo naopak vše prožíváte až moc. Já byla, až na šaty, ten první případ.
Například jsem si myslela, že na konci šestého měsíce nebudu mít skoro žádné břicho a tak jsem si vybrala přiléhavé šaty! Když mi to všichni rozmlouvali s tím, že určitě pak nechci shánět šaty na poslední chvíli, v klidu jsem jim řekla, že já žádné břicho mít nebudu. Sladká nevědomost!
Svatbu jsme začali plánovat necelých 5 měsíců dopředu, a tak jsem si chodila šaty každý měsíc zkoušet. Týden před svatbou, kdy jsem měla poslední zkoušku a už je na mě opravdu upravovaly, jsem dostala záchvat, že mi nesluší a vybírala jsem si narychlo nové. V těch přiléhavých jsem totiž vypadala jako vorvaň.
Nutno říci, že svatbu jsem měla od mala vysněnou a věděla jsem přesně, jak to chci. Takže když jsme měli schůzku se svatební koordinátorkou, myslela jsem si, jak to všechno vysypu z rukávu a půjdu domů.
Je pravda, že jsme se na všem domluvili na první schůzce, ale bylo to spíše tak, že ona něco navrhla a my vše odkývali. Bylo mi všechno totiž úplně jedno. Najednou mi nepřišla důležitá barva, výzdoba, hudba na obřad nic.
Určitě bylo a vždy je fajn, když si s koordinátorkou lidsky sednete. Musíte jí věřit a vědět, že se na ní můžete spolehnout. Zvláště, když v sobě nosíte člověka, který vám otočí život na ruby a to ještě dříve, než se narodí.
To „moje břicho“ mi naopak pomohlo ve svatební den. Byla jsem od rána tak klidná, až mě to samotnou překvapilo. Jediné co mě zaskočilo, byla moje chuť na zmrzlinu.
Říkala jsem si, že k tomu oltáři vlastně nejdu jen já, ale jdeme tam „my“. A protože jsem nikdy nebyla sólista, šlo se mi tam prostě líp.
Co bych tedy poradila všem budoucím těhotným nevěstám?
P.S. Tento článek věnuji všem nevěstám, které loni musely odložit svou svatbu a teď se budou vdávat „s břichem“.